foto: www.plysovnik.cz
Fotogalerie: Fotogalerie: Plyšáci jako živí - VYBERTE SI!
Kamarád dalmatin
foto: https://home.comcast.net
Milovaní společníci stulení v dětské náruči při usínání, hebcí, hřejiví, mlčenliví, ale trpělivě naslouchající všem dětským problémům, tahaní po různých koutech od botníku po pískoviště… Prostě plyšáci.
„Myškujeme!“ Klubko dětí se navzájem honí okolo stolu ve společenské místnosti horské chaty. Každé z nich má v ruce plyšovou myš a nemůže se jí nabažit. Největší rvačka je o bílou, ale i šedá, zelená a růžová nacházejí vděčné majitele. Jejich rodiče s úsměvem přihlížejí – a vzpomínají. Také oni měli toho „svého“ mazlíčka, kterého nosili všude s sebou do omrzení. Dodnes si pamatují jeho barvu a vůni. Dokonce i otrlí chlapi. „Můj medvídek se jmenoval klasicky Míša, ale já jsem mu říkal Mýša,“ vzpomíná Martin, toho času hřmotný řidič kamionu. „Měl jsem ho aspoň čtyři roky. Nejdřív jsem mu ukroutil jedno oko, pak jsem mu zkoušel vypreparovat mozek a nakonec operovat slepé střevo. Nakonec mě matka seřezala, že jsem ho zničil a já strašně ořval, že už žádnýho Mýšu nemám…“
Do postele? Jen s plyšákem!
Někdy mohou dětské radosti přetrvat do dospělosti, pak už však nastává trochu problém. „Je mi 31 let a spím v posteli s plyšovými zvířátky,“ píše na webu doktorka.cz slečna Patrina. „Přítel je z toho na mrtvici, nesnáší plyšáky a nadává že z nich vyrostl, když mu bylo osm let. Děti pochopitelně nemáme - asi by mi ty plyšáky vzaly… Jeden z dvou plyšových okupantů je od bývalého přítele a druhý od současného. Oba mají samozřejmě jména a mluvím o nich, jako by byli živí, což přítele ještě víc vytáčí. Bývalá spolubydlící měla stejnou úchylku, dokonce brala jednoho z plyšáků, zebru, do ZOO aby se podívala na živé zebry...
Samozřejmě obě víme, že plyšáci živí nejsou, ale stejně. Když je vidím, jak jsou roztomilí, mám hned lepší náladu. Nebo si tím třeba léčím, že ještě nemáme ty děti? Nebo třeba to, že přítel pracuje do tří do rána a já jsem zvyklá se k někomu přitulit? Mám pocit bezpečí, když vím, že plyšáci budou doma, až přijdu. Nebo si tím nahrazuji, že jsme neměli nikdy domácí zvířátko? Moc bych ho chtěla, ale nesmělo by smrdět, ničit věci a vyžadovat neustálou přítomnost a investice u veterináře. Plyšák nesmrdí a je taky roztomilej!“
Nedostatek lásky
„Měla jsem takového přítele,“ dodává třicetiletá Julie. „Byl už v Kristových letech, ale nedalo se s ním žít. Zjistila jsem to, když mi začal jako dárky kupovat plyšáky. Asi mi chtěl naznačit, co očekává on… Bohužel mi to nedocházelo. Kupovala jsem mu dárky, které muži jeho věku rádi uvítají, chtěl ale jen plyšáky. Moc jsem se za tuhle jeho zálibu styděla. Až mi kamarádka psychiatrička vysvětlila, že je to úchylka způsobená pocitem nedostatku lásky v dětství. Jinak zájem o hračky tohoto typu opadává okolo šesti let věku, kdy nastupují reálnější hry: auta, panenky. Pokud tato infantilie přetrvává do dospělosti, není to docela v pořádku.“
V pořádku je ovšem vzpomínat a potěšit se tím, jaké pěkné hračky mají k dispozici dnešní děti. Existují nejen plyšáci na mazlení, ale také plyšáci užitkoví v podobě bačkůrek či klobouků, plyšáci houpací i plyšáci interaktivní. Třeba kočka reagující na dotek: „Pohlaďte ji po obličeji a opravdově se začne mazlit a spokojeně mňoukat. Při pohlazení na zádech sledujte, jak si sedne a zase zpátky lehne. Nechytejte ji za ocas, mohla by vás drápky škrábnout,“ píše prodejce jedné takové hračky. A nabízí i plyšového poníka Toníka velkého jako střední pes, který „se rád chová, jí mrkvičku a stříhá ušima, mrká očima a řehtá. Má zvuky a pohyby skutečného koníka.“ A my v naší fotogalerii nabízíme, abyste se mohli hebkými mazlíčky potěšit alespoň pohledem…
autor: Redakce
reklama
reklama
reklama
reklama
